Kokořínský důl na kole

V sobotu jsme s kamarádkou podnikly nádherný cyklovýlet kokořínským dolem. Vyjely jsme z Mělníka, přes Mělnickou Vrutici, Nebužely,.... až do vesničky Ráj. Krásná asfaltka, o víkendu bohužel i s auty, ale jelo se perfektně, počasí přálo a voda v rybníku na Harasově byla skoro teplá :-)) Oběd jsme měly i s hudební produkcí lidového a nejspíš i potulného pěvce - folk a lidovky v rockovém hávu nás fakt nenadchly. Dokonce si myslím, že prznění některých písní by mělo být trestný :-) Ať si chlapec zpívá co chce jak chce ale že by to musel vyřvávat na 20 m2 do mikrofonu!!! Ovšem rakvička se šlehačkou a káva v Ráji vše napravila. Cesta báječná, jelo se perfektně a po ujetých cca 60 km i báječný pocit večer při vínku. Díky Marti :-))

 Tohle je skalní byt u harasovského rybníka. Tohle je jen veranda, byt je vytesán ve skále. Je to skoro k neuvěření, ale ještě nedávno tam přes léto bydleli majitelé.

Fakt jsme byly na kole :-)))

Hospodyňka

A taky jsem moc moc šikovná :-))

Tyhle byly s mákem a švestkovýma povidlama.
A padlo na ně půl kelímku sádla.
Byly mňam :-)

Princezna

Dřevitá pivoňka. Paeonia suffruticosa. Princezna mezi kvetoucími keři. Během jednoho horkého odpoledne začala vystrkovat sukénku a druhý den ráno se už chlubila. Bohužel za dva začal lijavec a princezna se proměnila v ušmudlanou venkovanku.
Ale protože jsem kamarádka, dám sem jen fotky princezny ...

Konečně déšť

Konečně nám zapršelo. No je fakt, že místy až moc - zemědělci budou stejně zase remcat :-)
Mám ráda déšť a mám ráda deštivé dny. Tedy o víkendu, když nemusím ven. To se pěkně zachumlám do oblíbeného křesla, zapálím svíčky, uvařím hrnek čaje, Kubík se schoulí vedle mě a já se začnu toulat cizími zeměmi a prožívat fantasktní příběhy svých knižních hrdinů. Právě jsem dočetla nádherný a vtipně a poutavě napsaný cestopis o návštěvě " Věčného města" - Říma. Autorkou je Zuzana Francková a knížka se jmenuje Římské obrázky. Zhltla jsem ji za dva dny. A už teď se těším na její Holandské prázdniny.

Průhonice

Mám tu na víkend na návštěvě maminku tak jsme vyrazily do Průhonic. Nejen proto, že je to krásný zámek s nádherným parkem, kde právě kvetou rododendrony a azalky, ale i kvůli výstavě obrázků úžasné Emmy Srncové.

Výstava krásná, pozitivní plná nádherných barev a vznášejících se postav :-)  Rozhodně doporučuji.

Bylo krásné pozorovat vcházející, mírně podmračené návštěvníky, jak už v prvním sále jim tají rysy

a rozlévá se úsměv na tváři, který vydržel ještě když vycházeli. Před obrazy plnými barev, snů a fantazie si vždy připadám jako dítě vracející se do svých dětských představ. Děkuji paní Emmo Srncová :-))

No a park - nemám slov! Tak raději pár fotografií....

Ale nekvetly jen ronďáky a azalky...

Ovšem nejvíc se mi líbily kachny :-)  Byly tak zvyklé na lidi, že se ani nehnuly, když jsem se k odpočívajícímu párečku přiblížila na krok. Jen po mě louply okem jakoby chtěly říct - hele nepruď, jo!!!

No a na konec zasloužená odměna :-)

Nádherná francouzská pekárna s kavárnou a v ní báječné kapučíno, čoko rolka a atmosféra francouzské kavárny se zpívající Edith Piaf.
A má maminka s francouzským šarmem.

Zahrada

Tak jsem se konečně dostala v klidu na zahradu i s foťákem a o tu krásu se musím podělit :-)

Tulipány - moje nejoblíbenější kytky. Barevní poslové jara. Čím více jich tím lépe :-)

 Pryšce - krásné a velmi houževnaté rostliny. I po tuhé zimě vždy ty svoje střapaté hlavy opět vystrčí.

 Pivoňky - překrásné obří květy (i když plné mravenců :-))

 Kapradí - když se probouzí po zimním spánku připomíná motýla. Nejdřív zkroucené cosi, co se později rozvine v krásný a majestátný list.

A nakonec jeden schovaný :-)

Doma

  Nedávno jsem odjížděla od rodičů z mého milovaného Hradce Králové a řekla jsem, že jedu domů. Brácha se na mě podíval a zeptal se, jak můžu říct, že jedu domů, když doma je přeci jenom u rodičů v rodném domě?
  Nejdřív jsem se zarazila a přiznávám, že mě to zamrzelo. Já přeci miluji svůj rodný kraj nade vše. Jsem tak velká hradecká patriotka, že se mi moji známí kvůli tomu smějí a utahují si ze mě.
  A pak jsem cestou autem začala o významu slova doma uvažovat. Kde všude jsme za svůj život doma? A kde jsme opravdu DOMA?
Kvůli práci jsem se už několikrát stěhovala po celé republice a je fakt, že jsem vždy v tom určitém místě mluvila o domově. Ale asi je to tak v pořádku. Přece nemůžu někde pět let bydlet s pocitem, že tam nepatřím, že tam nejsem doma. To je přece strašně deprimující.
  A co lidé, kteří si v cizím městě či dokonce zemi vybudují své hnízdo, založí rodinu. Ti jsou také doma. Nebo se to očekává pouze u založené rodiny a ti kdo ji nemají vlastně jiný než rodný domov nemají mít?
  Může mít člověk několik regulérních "doma"?
Myslím si, že ano. A že je to dokonce nutné.
Přesto i pro mě mé DOMA je úžasný okraj Hradce, s loukou kde potkáte koně a s nádhernými hlubokými lesy.
Tam to opravdu miluju. Už když sjíždím z dálnice a vidím siluetu Kunětické hory, mám pocit, že ze mě padá všechna tíha. A když pak vyrazím s naším Ferdíkem na procházku po lese, cítím se doma a v bezpečí.
A tak to má nejspíš být. Doma je člověk leckde, ale DOMA je jen na tom svém jednom místě.



A tady je moje DOMA...