Noci

Dny jsou teď horké k nepřežití, zato noci jsou nádherné a teplé. Ráda sedím do noci na terase, dívám
se na hvězdy a poslouchám vzdálený vlak a zvuky města.
A přemýšlím.
O sobě.
O druhých.
O světě a vesmíru.
O bytí a nebytí.
O budoucnosti.
O smrti...

Smrt si představuji jako malou. hodnou a trochu smutnou osůbku z knížky Návštěva malé smrti od Kitty Crowther.
A v souvislosti s událostmi uplynulého roku a posledních dní mě často napadají otázky:
Ví člověk, že se blíží konec jeho pozemské pouti?
Cítí to?
Vzdává boj.
A vzdává to, protože už tělo nemá sílu bojovat nebo cítí, že konec je tu a proto přestává bojovat?

Přejeme si, aby naši umírající bojovali, rvali se o život, ale není to vůči nim sobecké? Co když se toho boje zoufale držíme jen my, protože se bojíme zůstat tu bez nich? Co když jim tím odchod ze světa znesnadňujeme? Nutíme je k něčemu, co už oni sami nechtějí a na co nemají sílu? Jak poznat tu hranici kdy ještě dodávat odvahu k životu a kdy už být jen tichým průvodcem?