Doma

  Nedávno jsem odjížděla od rodičů z mého milovaného Hradce Králové a řekla jsem, že jedu domů. Brácha se na mě podíval a zeptal se, jak můžu říct, že jedu domů, když doma je přeci jenom u rodičů v rodném domě?
  Nejdřív jsem se zarazila a přiznávám, že mě to zamrzelo. Já přeci miluji svůj rodný kraj nade vše. Jsem tak velká hradecká patriotka, že se mi moji známí kvůli tomu smějí a utahují si ze mě.
  A pak jsem cestou autem začala o významu slova doma uvažovat. Kde všude jsme za svůj život doma? A kde jsme opravdu DOMA?
Kvůli práci jsem se už několikrát stěhovala po celé republice a je fakt, že jsem vždy v tom určitém místě mluvila o domově. Ale asi je to tak v pořádku. Přece nemůžu někde pět let bydlet s pocitem, že tam nepatřím, že tam nejsem doma. To je přece strašně deprimující.
  A co lidé, kteří si v cizím městě či dokonce zemi vybudují své hnízdo, založí rodinu. Ti jsou také doma. Nebo se to očekává pouze u založené rodiny a ti kdo ji nemají vlastně jiný než rodný domov nemají mít?
  Může mít člověk několik regulérních "doma"?
Myslím si, že ano. A že je to dokonce nutné.
Přesto i pro mě mé DOMA je úžasný okraj Hradce, s loukou kde potkáte koně a s nádhernými hlubokými lesy.
Tam to opravdu miluju. Už když sjíždím z dálnice a vidím siluetu Kunětické hory, mám pocit, že ze mě padá všechna tíha. A když pak vyrazím s naším Ferdíkem na procházku po lese, cítím se doma a v bezpečí.
A tak to má nejspíš být. Doma je člověk leckde, ale DOMA je jen na tom svém jednom místě.



A tady je moje DOMA...